_ __ ___ _ _ __ _ _ _ LIBUŠE PRAŽÁKOVÁ: Nevíme a nemáme

Nevíme a nemáme

Libuše Pražáková a Libor Novotný
Muzeum a Pojizerská galerie v Semilech
14. 8. 2015 - 20. 9. 2015

Kurátor: František Kowolowski

-------------------

280 x 140 cm

Obrazy na téma les 2015

115 x 125 cm

115 x 250 cm

170 x 145 cm

115 x 125 cm

170 x 140 cm

120 x 150 cm

130 x 145 cm

120 x 90 cm

48 x 48 cm

48 x 124 cm

80 x 70 cm

80 x 65 cm

150 x 110 cm

I’m going home. Down the street, through the city. It annoys me terribly. Everything is paved by asphalt. Asphalt lined with concrete houses. Only asphalt, only concrete, no prospect. No scents of nature. It suffocates me. I have to go out. Go to the forest a few times a week at least. The forest means my childhood. My childhood with grandma and grandpa. My childhood near the forest. We ran to the forest every morning with my grandpa, who was the boxer, warmed-way there and learned about the trees on the way back. Back into the forest to the spring a few times a day. We were building small houses from cones, moss, barks and sticks. We were collecting mushrooms. We found some every time. My cousin has eyes like lynx.. She always finds one at least. We were eating blackberries. Such a great time.

I fell that I am alive in the forest. I fell happy there. The forest has its energy. It need not a politics, it farms on its own.

My grandma has been living there until today. Near the forest. She always said only: “Carrot, celery!” and we ran out and raced, who brings the vegetables first. It was so good.

Cycle of paintings is inspired by the forest, by the trees and by the order. Looking for happiness, lost automatic happiness and for the world in the world.

It is a sort of ritual register. Its creation leads to some meditative states. Kind of counterpart to today’s fast time. This cycle is built on slowdown, stopping. I am looking for that my forest, that bit of luck.

Acryl on canvas.

ZA LESEM

2014 / 2015

Jdu domů. Ulicí, městem. Strašně mě to vytáčí. Vše je dlážděno asfaltem. Asfalt lemovaný betonovými domy. Asfalt, beton,žádný výhled. Žádná vůně přírody. Žádné zvíře. Dusí mě to. Musím z toho ven. Aspoň párkrát týdně do lesa. Les je mé dětství. Dětství u babičky a dědy.U lesa. Každé ráno jsme s dědou boxerem běželi do lesa ke studánce. Stavíme domečky z šišek, mechu, kůr a klacků. Sbíráme houby. Najdeme vždycky.Sestřenka má oči jako rys. Vždy najde aspoň podhříbka. Nazobat se ostružinama. Krásný to bylo. V lese cítím, že žiju. V lese cítím štěstí. Les má energii. Nepotřebuje politiky, hospodaří sám.
Babička tam žije dodnes. U lesa. Vždycky jen řekla, celer, mrkev a už jsme závodili na zahrádku, kdo to přinese dřív. Dobrý to bylo

Cyklus maleb inspirovaný lesem, stromy a řádem. Hledání radosti, ztraceného automatického štěstí, světa ve světě. Jde až o rituální záznam, při jeho tvorbě dochází až k meditativním stavům. Protipól dnešní rychlé době. Tento cyklus je postavený na zpomalení, zastavení. Hledám ten svůj les, ten kousek štěstí.

krajina vnitřní možná vnější
možná jsme tu šli / byli / dýchali ten vzduch
bylo tu nádherně